Celý život s hrdostí říkám, že jsem ze Žižkova. Žižkov totiž není jen drsná čtvrť plná hospod, ale semeniště těch nejlepších romských muzikantů a já měl tu kliku, že jsem vyrůstal mezi nimi. Za našeho mládí se totiž hrálo všude a hrálo se hlavně venku. Každý donesl nějaký ten hudební nástroj a hrál, zpíval... nikdy na tu dobu nezapomenu, protože hudba mě provázela celé moje dětství. Oba moji dědové, strýcové, táta... všichni hráli a já chtěl vždycky hrát tak jako oni. U nás v rodině se ale nehrála klasická romská hudba (až na dědečky). U nás se hrál jazz, klasika a rock. Od tří let jsem hrál na klavír (ostatně jako všichni moji bratři) a hity Beatles jsem v deseti uměl snad všechny.
Ale romskou hudbu jsem zkrátka neuměl. Když jako Rom nehrajete ve dvanácti na kytaru, jste divný. Můj bratranec Marek hrál Dajánu a balil ženský, já u klavíru ve škole zpíval Elán a nechával se obdivovat spolužačkami, s naší hudbou to ale nic moc společného nemělo. Až jsem jednou slyšel u sousedky Milady Věru Bílou a něco, co tehdy hráli jen Gipsy Kings. Kytarový drive, výrazné basové linky, perkuse a neuvěřitelný zpěv. Album Rom-pop, které mimochodem dodnes považuji za to nejlepší, co kdy Věra Bílá a Kale udělali, mi doslova změnilo život. A nejen mně. Nám všem, celé mojí generaci.
To Věra Bílá mě donutila, abych si ve škole začal půjčovat kytaru, než jsem dostal vlastní. To Věra Bílá mě přivedla k tomu, abych začal hrát. Akord po akordu, linku po lince a nekonečný cvik rytmiky. Ať si říká, kdo chce, co chce – Věra Bílá může za to, že existuje celá generace muzikantů, kteří v ní viděli vzor toho, že jde prorazit na celém světě. Vždyť ta zpěvačka zpívala na soukromém večírku americkému prezidentovi, prorazila v Americe, Japonsku a téměř celé Evropě. V Paříži na ni stály lístky tolik jako na světové hvězdy. Žila zkrátka svůj americký sen.
Když jsem jednou moderoval galavečer festivalu Khamoro, vyprávěl jsem tohle všechno Věře Bílé v zákulisí Roxy. A ona na to „dobře, chlapče, tak mi přines vodu“. Tak jsem se smál, že jsem ji vylil. Já jí vyprávím svůj životní příběh a to, jaká je moje hudební „máma“, a ona mi řekne tohle.
O pár let později, když už vystupovala kapela Gipsy.cz a s bráchou jsme hráli pravidelně v zahraničí, potkal jsem ji v Rokycanech před prodejnou potravin. Už to byla jiná ženská, starší, unavenější... ale pořád můj hudební vzor. Sice si mě nepamatovala, ale ráda si povídala. Tak jsme si hodinku vyprávěli o všem, co zažila, a o tom, co by jednou ještě zažít chtěla. Vždycky měla vize vyprodaných sálů a sny.
Věra Bílá už nezažije nic. Včera odešla do hudebnického nebe za svým manželem, synem... a určitě se tam jednou setká se všemi muzikanty, se kterými kdy hrála. Když jsem se to dozvěděl, vzpomněl jsem na svoji matku a zasáhla mě taková bolest, že jsem nebyl schopný myslet na nic jiného. Oba zážitky jsou příliš čerstvé. Ale Věra Bílá neměla jen jednoduchý život. Stejně jako žila krásně, žila i špatně. Podlomené zdraví a život na ubytovně nejsou hodny královny. Teď už žádné problémy nemá, nic ji nebolí ani netrápí. A snažím se to vnímat tak, že teď je jí lépe. Sbohem, paní Věro, do smrti na Vás nezapomenu. Jednou si s Vámi zahraju, až přijde můj čas.