Byrokratické excesy některých úřadů jsem již zažil, jako například tehdy, když mi ukradli doklady a jako blbec jsem stál fronty u okýnek, kde jsem si vyřizoval jiné. Nechápal jsem, proč prostě a jednoduše není jedno okno, kam dám žádost a za několik týdnů si tam nevyzvednu nové doklady. No jo… ale tady nejsem jinde. Tak že řidičák jedna fronta, občanský průkaz další fronta, technický průkaz další fronta… a tak dále. Celkem dva dny dovolené a hodiny na úřadech.
www.google.com
To jsem ani zdaleka netušil, jak složitá věc je takový rozvod. Taky jsem neměl, chvála bohu tu čest. Můj kamarád si vzal o mnoho let mladší přítelkyni a vztah prostě tak nějak nedopadl. Divoženka žila svůj život a kamarád se odstěhoval zpět tam, odkud pochází, zhruba sto kilometrů od místa, kde před tím s manželkou žili. Podala se žádost o rozvod dohodou, splňovali všechny podmínky, včetně šestiměsíčního nežití ve společné domácnosti. Majetek žádný (až na drobný majetek, který si zkrátka rozdělili) děti také ne, rozvod prostá formalita.
Uteklo několik týdnů a žádost se dostala na stůl soudkyni, kde ležel a dosud leží už více než šest měsíců. Právě po šesti měsících bylo kamarádovi na telefonický dotaz sděleno, že soudkyně manželství nerozvedla dohodou, ale rozhodla se nařídit líčení. Oficiální vyrozumění poštou se patrně vydalo na cestu pěšky, dosud ale nedorazilo, sto kilometrů je přeci jen štreka. Když mi to kamarád vyprávěl, nevěřil jsem vlastním uším. Místo toho, aby se ušetřil čas a peníze všech zúčastněných, nařídí líčení.
Není to totiž jen o času a o penězích. Ona soudkyně vlastně drží kamaráda v šachu. Když pominu maličkost, že například hůř najde partnerku, protože ženatého chlapa (ač bez ženy) prostě některé ženy nechtějí, může mu přístup soudkyně značně zkomplikovat život.
Kdyby totiž jeho stále manželka otěhotněla, bude automaticky kamarád otcem dítěte, se všemi povinnostmi. Potom až prokazovat, že biologickým otcem není. Kdyby jeho stále manželka nadělala dluhy, mohl by mu komplikovat soud život dalším způsobem. Zkrátka a dobře, jeho stále manželka mu může nadělat, ač třeba neúmyslně, ze života peklo.
To vše jen proto, že soudkyně odmítla rozvést manželství dvou lidí, kteří se spolu dokázali dohodnout a oba na rozvodu trvají. Přiznávám bez mučení, že přístup soudů v těchto případech nechápu. Jako kdyby nebylo jednodušší šetřit práci jak samotného soudu, tak všech lidí, kteří mají s rozvodem co dočinění. Takový právník s výjezdem sto kilometrů tam a zpět asi taky nebude zrovna levná položka.
Zároveň se ale nedivím, že soudy obecně nestíhají, když řeší zcela jednoznačné situace způsobem, který odporuje zdravému rozumu. Na důležité případy, kdy jsou ve hře děti, potom nezbývá čas. Umím si představit otce, kteří čekají na rozhodnutí soudu například ve sporech o péči o dítě. Právě na jejich případ se nemusí dostat, protože soudkyně nepoužívá zdravý, selský rozum.
To už je totiž patrně nadstandard.
