Jak jsem hledal syna, aneb práva otců v praxi

„Jsi ještě amatér, časem se všechno rychle naučíš“, napsal mi jeden z mnoha čtenářů v reakci na můj první a poslední článek o problémech otců ve styku s dítětem, které nemá v péči. Po pravdě řečeno jsem si myslel, že všechny informace dostupné na internetu, jsou trošku přitažené za vlasy a mne to potkat nemůže….a hele, stalo se.

Rozepisovat se o celé mašinérii, kterou musí otec podstoupit, aby vůbec dítě někdy viděl, nemá smysl. Systém je v podstatě stejný. Pokus o domluvu, bez výsledku…. pošlete nějaké peníze a ouha! na víkend je váš. Další pokus o domluvu, opět bez výsledku… a tak to jde pořád dokola. Jednou je s kamarádem na horách, jednou u kadeřníka…. . Kroky míří na sociálku, odd. péče o dítě.

Sociální pracovnice vás ubezpečí o tom, že máte stejná práva jako matka, zdůrazní, že musíte na dítě platit a tak platíte a doufáte v lepší náladu matky (dítě dostanete tak jednou, dvakrát za dva měsíce), mezi tím se podá návrh k soudu. Čekáte několik let, v tom lepším případě několik měsíců a soudu se dočkáte, hurá!! (mezi tím jste cca 20-30 x navštívili sociálku a poslali x dopisů). U soudu z vás udělají zmetka, co se nestará o svoje dítě, z matky udělají chudinku, co se musí o dítě starat, argumentace je v tuto chvíli bezpředmětná. Nakonec se vám podaří dokázat, že nejste hamižný zmetek, co opustil dítě, to vše za podpory různých účtenek (za všechno, oblečení, věci do školy, hračky, potřeby na sport, kolo… ). Cokoliv o poutu a lásce k dítěti soud nezajímá, podstatné jsou materiální věci. Dosáhnete minimálně toho, že máte určený pravidelný styk s dítětem, podepsanou dohodu na OPD, cena je v tuto chvíli doplacení výživného zpětně (ve finále zjistíte, že vaše náklady v podstatě nikoho nezajímají, důležitá je hotovost matce). Oblíbenou zbraní, která mne bohudík nepotkala, je obvinění z domácího týrání a bití dětí. 

Zaplatíte několik desítek tisíc korun, s nadějí, že je to cesta k pravidelnému styku s dítětem. První dva, tři a možná i čtyři měsíce to funguje, poté se vrátíte ke standardu. Že je dítě sto kilometrů od domova se dozvíte až ve chvíli, co si pro něj přijedete, i další body dohody, jako příprava dítěte (včetně učiva do školy, musíte se také podílet na vzdělávání svého dítěte) jako kdyby nebyly, dohoda je v tu chvíli degradována na pouhý cár papíru. Něco jako informace o zdravotním stavu? Prospěchu ve škole? Vše je plně v kompetenci matky. Jakýkoliv pokus o vyjasnění situace s matkou končí výhrůžkou, že dítě neuvidíte vůbec (reagujete tím, že nebudete platit, v takovém případě vám ovšem hrozí kriminál). Další stížnost na OPD, další návrh k soudu… čekáte. 

Že to není jednoduché zjistíte i v takových případech, kdy zajdete na pojišťovnu, protože potřebujete kartičku pojištěnce, kterou vám matka odmítá zapůjčit i v případě, že berete dítě na dovolenou. Dozvíte se, že pokud nemáte dítě v trvalé péči, duplikát vám nevydají. Stejné je to s kontaktem s lékaři, školou… kdy musíte nejprve pohrozit žalobou u soudu, poté je teprve naděje, nějakou informaci dostanete. Pokud se synovi stane úraz, nemáte naději se to dozvědět, pokud se matka rozhodne, že vám informaci nesdělí. 

Oblíbená je také situace, kdy s Vámi matka vůbec nekomunikuje, synovi zabaví mobil, který jste mu pro účely komunikace zakoupili (náhodnou kontrolou zjistíte, že z mobilu telefonuje celá rodina matky… ). Čekáte den, dva, tři…. čtvrtý den jste už pološílený, pátý den se rozhodnete vyjet a přesvědčit se, že je syn v pořádku. Napadne vás zavolat do školy, jestli tam syn je. Zavoláte, zvedne to ženský hlas, kterému odvyprávíte, co vás potkalo a jakou chcete informaci, přepojí vás. Zvedne to druhý ženský hlas, opět odvyprávíte, opět vás přepojí. Nakonec to zvedne zástupce ředitele školy, opět odvyprávíte a dozvíte se, že vám po telefonu nic neřekne, že neví, jestli jste to vy. Nadiktujete všechny údaje, číslo vidí na telefonu (nejedná se o pevnou, ale GSM). Dítě má veškeré údaje zapsané v žákovské knížce. Pod příslibem zpětného telefonátu čekáte. Pokus o dohodu s nějakým komunikačním heslem, nepřichází v úvahu (díky Honzo za nápad!). 

Telefonu se nedočkáte, jste oblečený a připraven na cestu cca 100 km, přesvědčit se sám. Mezi tím zavoláte ještě jednou a to sice na OPD, kde narazíte vyjímečně! na jinou sociální pracovnici, která vám v podstatě zopakuje to samé a to sice fakt, že na informace nemáte nárok. Položíte jí otázku, jak má otec postupovat, když bydlí matka například v Olomouci a otec v Plzni? Odpoví vám oblíbenou větičku, že máte stejná práva, jako matka…. ptáte se „a jak jsou ta práva uplatnitelná v praxi?“ na druhém konci drátu je ticho.. Nakonec jsem použil nejtěžší kalibr a pracovnici oznámil, že vše oznámím policii, po které budu chtít, aby mi ověřila, že syn je živ a zdráv. U tamní policie mám několik bývalých kolegů, asi jsem to měl udělat hned. Po půlhodince jsem se kýženou informaci dozvěděl, syn se mi večer dokonce ozval… mobil má vypnutý a matka na smsky nereaguje, protože nechce.  

Dnes už vím, že práva otce jsou papírová, vymahatelnost a v podstatě žádný postih pro matku téměř neexistuje. Vím že mi spousty matek omlátí o hlavu, že to tak není a že matka dítě nosí, porodí a všechny další oblíbené argumenty…. přesto si dovolím tvrdit, že ve větší části případů rozdělení péče o dítě je v praxi využit komunistický přežitek o tom, že jedině matka je patent na rodičovství. Troufám si to tvrdit z jednoho prostého důvodu, kolem mě je několik případů jako jsem já a jak jsem psal, po prvním článku, kde jsem nakousl toto téma, mi přišlo několik set reakcí od otců, kteří mne v podstatě vítali v klubu. Matka má v ruce zbraň, kterou vás může v podstatě beztrestně vydírat jak se jí zlíbí a vám nezbývá než doufat, že za několik let, až se věc dostane k dalšímu soudu, se dočkáte nápravy…. do té doby ovšem…..

http://www.tatacom.cz/jaknato.aspx

Podobný článek Jitky Gotterové je ZDE