Cikánské etudy z opačného pohledu

Dnes se na blogu objevil zajímavý blog p. kolegy Koláře, který sepsal několik zkušeností s Romy. Článek je to zajímavý, je to prostě pohled Čecha na Romy, podpořený zkušeností. Když jsem ale článek dočetl, napadlo mne, že většina Romů může napsat článek podobný, jen z druhé strany. Mohu sám za sebe říci, že jsem si s Čechy užil spousty negativních věcí, na které bych nejraději zapomenul a věřím, že větší část Romů si takových věcí užívá každodenně.    Tedy potom přemýšlím nad tím, jaké mají podobné blogy smysl. Přemýšlím nad tím, jestli nejde jen o házení špíny na ty druhé, o snahu podpořit sekyru rasismu, hluboko zaťatou v dnešní společnosti. Přemýšlím i nad tím, jestli psát o tom, co mi provedli Češi…. berte moje zkušenosti jako námět k zamyšlení, jak jednostranně se dá věc vidět. 

Vyrůstal jsem na dvou pražských místech. Doma na Žižkově a na Vinohradech, na „Pavláku“. Zatím co na Žižkově jsem měl romské (i několik českých) kamarády, na pavláku jsem měl české kamarády. 

Za mých dětských a později pubertálních let bylo na Žižkově mnohem víc Romů, než je teď, v podstatě část od Seifertové (Kalininova) směrem k Tachovskému náměstí byla Romská. Romské děti nehrály jen fotbal a míčové hry, tak jako ostatní, celé dětství jsme sedávali na Kostnickém náměstí, případně u kostela na začátku Vlkovy ulice (a dalších místech), kde se scházeli muzikanti a hráli. I v pozdějších dobách jsme na tato místa chodili, scházela se tam parta.

Vždy, když kolem projel policejní vůz nastala všeobecná panika a strach. My, coby dospívající mládež, čekající na první občanský průkaz, jsme se museli bát uniformovaných policistů, aniž bychom cokoliv udělali (pokud tedy není hraní fotbalu na plácku trestným činem). Důvod ke strachu byl na místě. Pokud se policisté nudili, sebrali několik z nás „na kontrolu“, neb jsme neměli občanské průkazy. Přivezli nás na policejní stanici v Lupáčově ulici, kde nás zavedli do místnosti s mřížemi a tam nás zmlátili. Nikdy jsem nepochopil, proč to dělali a dodnes si pamatuji, jak nám vyhrožovali, že jestli někomu něco řekneme, dostaneme víc. Byly nás desítky těch, kteří byli biti a nikdy se nikdo nezajímal o to, že si policajti dělají na Žižkově co chtějí. Dodnes si pamatuji na zmlácené obličeje lidí, kteří si šli „popovídat“ do zavřené místnosti. Policisté, autority, kteří měli dělat v ulicích pořádek, dělali pořádek tak, že nás mlátili, kdykoliv se jim zamanulo.

Na písemné stížnosti rodičů, pokud se někdo odvážil si stěžovat, nikdy nikdo nereagoval, proč taky, dostali jen cikáni. Faktem je, že na pavláku jsme hráli fotbal úplně stejně, na folimance i nahoře na parkáči, nikdo u toho nikoho nemlátil… také tam nebyli žádní Romové, krom mne a mých bratrů.  

Podobný pokus o zachování pořádku jsem zažil o několik let později v pražském Tescu na Národní třídě. S kamarádem jsme šli nakupovat nějaké jídlo a pití, nakupovali jsme něco na oslavu. Neděle, krásné léto, teplo, pohodička…. nakoupíme a jedem. Do košíku přibývaly láhve s colou, nějaký alkohol, chipsy, tyčinky… prostě nákup. Když jsme nakoupili, šli jsme ke kase, zaplatili a chtěli odejít. Najednou k nám přišel člen ostrahy a zkontroloval nám nákup, podle zaplacené účtenky. Všechno sedělo, chtěl po nás, abychom šli někam s ním. Nikam jsme jít nechtěli, řekli jsme, že nikam nejdeme.

Mezi tím se k nám přidal další kamarád, který na nás před pokladnami čekal. Najednou nás obstoupilo víc členů ochranky, kamaráda s nákupem tam nechali, nás odtáhli kamsi do místnosti, kde byla mříž, za kterou se nás pokusili strčit, aniž by cokoliv řekli. Chtěl jsem se akorát zeptat, z jakého důvodu nás zadržují, když mi jedna přilétla s řevem „nebudeš krást mezi slušnýma lidma, černá hubo!“. Strhla se rvačka, neb už jsem nebyl střízlík a můj kamarád Michal (mimochodem, gádžo) taky ne. Po několika minutách jsme byli zatlačeni do zamřížované místnosti a zavřeni. Nakládačku jsme dostali velmi slušnou, krev byla všude okolo. Po několika hodinách!! přijeli policisté stylem.. „nazdar Pepo, co tady zas máš? ale nějakou černou hubu, dostal na držku, tak ho odtud odvez“. Skutečně nás vyvedli, bočním vchodem z Tesca. Kontrola občanek, zápis do notesu… a konec. Vůbec je nezajímalo, že nás někdo násilím držel bezdůvodně, že nás napadli a zranili, nic. 

Dnes s odstupem času mi to přijde jako sci-fi. Existuje spousty věcí, o kterých by se mělo mluvit a které prožilo spousty lidí. Kdybych se měl rozepisovat o tom, co všechno jsem s Čechy prožil, musel bych napsat desítky blogů. V dobách, kdy ještě skinheadi chodili běžně po ulicích, mi zlomili čelist a pořezali mně, bylo mi asi sedmnáct. Po druhé mne ztloukli v metru, kde se na to koukalo spousty lidí, aniž by mi někdo pomohl. … když jsem o prázdninách brigádničil v hospodě, abych si vydělal nějaké peníze, odmítl si ode mne vzít host pití, protože „se od tý černý huby nenechá nakazit“, před celou hospodou…. a za všeobecného smíchu.

Co naplat, že si dneska umím poradit sám. Jsou věci, které v člověku zůstanou a zůstanou tam navždy, i když dnes sedím s kamarády policisty a vyprávím jim o tom, co se nám jako dětem běžně dělo….. řeknou mi, víš, takhle jsme se bavili, i když jsme byli hloupí.  

Pohled jednotlivce je vždycky jednostranný, pokud bych měl shrnout to, čeho jsem se od gádžů v dospívání dočkal, bylo to v těch negativních případech vždycky napadení a násilí. Vlastně si myslím, že to byl jeden z důvodů, proč byla na Žižkově Romská komunita taková, jaká byla. Romové drželi při sobě, mezi Romy jsem nemusel mít strach, ten přišel až tehdy, když mezi Romy přišel policajt-gádžo. 

Přesto to pro mne nikdy nebyl důvod, abych na Čechy nějak zanevřel. I když bych asi měl důvody, proč na Čechy koukat jako na nácky, vím, že to nemá smysl, že není člověk jako člověk. Proto je moje žena Češka a lidé kolem mne jsou Češi i Romové, vybírám si totiž lidi podle jiných kritérií, než je původ, nebo barva pleti a za lidi které mám rád, dám ruku do ohně, vzpomínky nevzpomínky. 

Češi mi totiž taky něco dali a něco mne naučili, moje „druhá máma“ je Češka, i když občas divoká… 

A toto jsem Vám chtěl vlastně pane Koláři říct.