Jak jsem jel do Prahy na vyšetření
Nakonec mne poslala do Prahy na Karlák, vyfasoval jsem poukazy na vyšetření, nejdříve jsem si však měl zajet na odběry. Byl jsem z toho v takovém šoku, že jsem se ani nezeptal, co mi vlastně budou vyšetřovat, ale co, někdo mi tam poradí.
Druhý den jsem poučen z mé poslední cesty vstal raději v půl čtvrté ráno, oblékl se, vypil tři kávy, abych byl na odběry silný, pořádně se najedl a vybaven svačinou v podobě vepřo-knedlo-zela, rozmixovaného v mixéru (v láhvi od mléka), nasedl na babettu, vypůjčenou v noci od souseda, snad se nebude zlobit, řeknu mu to, až se vrátím.
V půl páté už jsem pomalu ale jistě ujížděl třicetikilometrovou rychlostí směrem ku Praze. Cestu jsem si pamatoval jedinou, jezdím tudy občas autobusem, tak jsem vyrazil nekratší cestou na dálnici. Po několika desítkách minut, kdy jsem kilometr jel a dva šlapal, jsem na dálnici konečně dojel. Už se rozednívalo, provoz pomalu houstl. Jel jsem po dálnici, co to šlo, chvílemi jsem měl pocit, že snad z babetty spadnu, zvlášť když se kolem mne prohnal zuřivě troubící kamion, prevít jeden rasistickej, vidí cigána na motorce a hnedka troubí. Aut troubilo čím dál tím víc, až mi to bylo divné. Nakonec mi to nedalo a zastavil jsem, abych se podíval, jestli svítím. Světlo svítilo, nenašel jsem nic, co by vadilo v provozu, no asi jsem jel moc rychle.
Nasedl jsem zase na babettu, šlápl do pedálů, šlapal jak blázen a NIC, nechytila. Zkoušel jsem to ještě asi desetkrát, ale babetta ne a ne chytit. Nakonec jsem musel babettu tlačit až do Prahy. Na první zastávku autobusu jsem dorazil asi v jedenáct. Unavený a zpocený jsem sedl na lavičku, babettu opřel o strom. Šel okolo dědeček se psem a ptá se mně, „copak, nejede?“ nejede, říkám mu. „A máte tam panáčku benzín?“ V tom mi došlo, že jediné na co jsem se nepodíval je nádrž.
Vypil jsem knedlo-vepřo-zelo, přivázal babettu ke stromu dlouhým řetězem, který jsem celou dobu vezl ovázaný kolem boků, navrch přidal pět visacích zámků. Nasedl jsem na bus a po několika desítkách minut strávených cestou busem a metrem, jsem na Karlák dorazil. Vejdu do budovy, hledám někoho, koho bych se zeptal, kam že to vlastně mám jít. Všude kam jsem vlezl, bylo hrozně moc lidí, konečně jsem narazil na čekárnu, kde moc lidí nebylo.
Gastroenterologie, četl jsem na dveřích. Slovo mi sice nic neříkalo, ale usoudil jsem, že přesně sem jsem měl na odběry krve dojít. Seděl jsem jenom několik minut, když vylezla sestra. „Vy k nám jdete na to vyšetření že?, tak mi dejte třicet korun, hned Vás vezmeme“. Nerad jsem jí dal třicet korun a představoval si, jak ten malej z televize žere svojí porci guláše, za mých třicet korun. Pomalu jsem si začal masírovat ruce, jenom jsem nevěděl, kam že mne to budou píchat, no ale co, odběr musí být. Po několika minutách skutečně sestra přišla a pokynula mi, abych šel za ní do ordinace.
V ordinaci už seděl starý, plešatý doktor v bílém tílku, pupek čouhající mu ven nevěstil nic dobrého. Začal jsem si vyhrnovat rukávy, čekajíc píchnutí do ruky. Doktor mi však řekl, abych si sundal kalhoty a klekl si na stůl, na všechny čtyři. Připadal jsem si jako pes, ale omlouval jsem si to modernizací zdravotnictví , jenom mi nešlo do hlavy, jak mne píchnou do ruky, když se o ní opírám?
Na zadku jsem ucítil cosi studeného, doktor mi potíral konečník něčím, po čem jsem přestal konečník cítit. Co se dělo dál si jistě dokážete představit sami. Po pěti minutách jsem byl už tak vyřízený, že mi bylo úplně jedno, co se semnou vlastně děje. Brutální útok kamerou trval ještě asi dalších pět minut, aby mi později sestra utřela zadek jako miminu. Beze slova jsem vylezl ven, ani jsem nepoděkoval, za co taky že jo.
Při cestě metrem přišel zadek k sobě. Sedět jsem nemohl, stát také ne. Belhal jsem se v postoji jako starý dědek, co zapomněl doma hůl. Konečně jsem dorazil k babettě. V pozici, ve které jsem jel celou cestu MHD, jsem dotlačil babettu k benzínce, kde jsem do ní nalil benzin. Sedět jsem nemohl, celou cestu dom jsem strávil v polosedu, stojíc na pedálech. Po šesti hodinách jsem dorazil domů a svatosvatě si slíbil, UŽ NIKDY NA KARLÁK K DOKTOROVI.
Patrik Banga
Jak mě zneužil brněnský motorkář
Znáte tu situaci, kdy si přejete být současně na dvou místech najednou a ono to nejde? Mě se to povedlo. Ležel jsem doma s Covidem a přesto jsem páchal přestupky v Brně. Jak je to možné? Čtěte dál, může se to stát i vám!
Patrik Banga
Jak jsem se stal coviďákem: Covid má i „výhody“!
Z jistého úhlu pohledu má Covid (fakt jen pro někoho) jednu nespornou výhodu. Člověk po něm nemá chuť jíst. (Ne) dobrovolně jsem se vrátil k jogurtům a polévkám. Cokoliv ostatního se stalo nemyslitelným.
Patrik Banga
Jak jsem se stal coviďákem
Covidu-19 se mi rok dařilo úspěšně vyhýbat. Za cenu drastických omezení jakýkoliv kontaktů a více než roční karantény doma, procházek po večerech a maximálního používání dezinfekce, roušek a později respirátorů. Jenže jednoho dne.
Patrik Banga
Jak přežít dietu: Drogy jsou prostě všude
Uvažuju nad koupí pásky přes oči. Ne přes jedno oko, ale rovnou přes obě. Abych totiž nebyl pokoušen, musel bych být slepý. A taky hluchý. Asi si koupím špunty do uší a budu je nosit do práce.
Patrik Banga
Jak přežít dietu: Jsem dietní Maradona
Nevydržel jsem to. Chtěl jsem prostě vidět, jak to pokračuje ve skutečnosti. Neodolal jsem a vstoupil do jámy lvové. Na váhu. Co jsem viděl, mě rozesmálo. Po necelých osmi dnech diety je sedm kilo pryč! Škoda, že většina je voda.
Patrik Banga
Jak přežít dietu: Když člověk přemýšlí nad léčebnou v Bohnicích
První výsledky jsou tu! A ano, hubnu. Viditelně. Probudil jsem se s tím, že se musím najíst. Posledních 19 let jsem nesnídal vůbec, poslední měsíce občas vajíčka v bufetu u Mafry, ale o pravidelnosti nemůže absolutně být řeč.
Patrik Banga
Jak přežít dietu: Totálně jsem se přejedl
Už skoro nemám co psát. Dny jsou pořád stejné. Jogurt, tvaroh, tuňák, kuřecí, krůtí a občas telecí maso. Tělo si prakticky zvyklo, už nemám takovou chuť na sladké kafe.
Patrik Banga
Jak přežít dietu: I Ježíšek je na tom líp než já!
Spal jsem neuvěřitelných deset a půl hodiny. To se mi fakt nestalo roky. Nevím, jestli to udělaly ty čtyři kilometry pěšky, nebo hlad. Každopádně jsem se nevzbudil tak unavený jako obvykle.
Patrik Banga
Jak přežít dietu: Už chápu proč důchodci chodí po slevách
Večer jsem před spaním spočítal, kolik taková dieta vlastně stojí, a zjistil, že to je celkem mazec. Telecí maso, bio kuřecí, tuňák a vlastně i ta vejce, to je fakt poměrně drahá sranda.
Patrik Banga
Jak přežít dietu: Americký bezdomovec v Praze měl hlad, já zase chuť.
Probuzení z kategorie strašných. V noci se projevil zdravotní problém a chtěl okamžitý zásah chirurga. Moc jsem toho nenaspal, skoro nic. Ráno kafe s nízkotučným mlékem (nadávat už nebudu, pořád se to nedá pít) a tuňákový salát.
Patrik Banga
Jak přežít dietu: Za "naloženinu" Vládi Kroupy bych zaplatil litr dýško!
Žádný tuňák se nekonal, bo jsem si spletl dny. Místo tuňáka byl nízkotučný jogurt s otrubami. Už ani nenadávám, celá rodina už ví, že nízkotučný jogurt je hnus. Vědí to i sousedky, pošťák, řidič svozu popelnic a toulající se psi.
Patrik Banga
Jak přežít dietu: Kukuřičné plátky chutnají jako bakelit. Trabant s tuňákem
Ráno už jsem věděl, co mě čeká, takže jsem ani tolik nenadával, že kafe nechutná jako kafe, ale jako kafe s čímsi, co vzdáleně připomíná mléko. Asi zkusím turka, vrátím se ke staré žižkovské klasice.
Patrik Banga
Jak přežít dietu: Začínám, cíl je šestnáct kilo dolu!
O redukci jsem začal uvažovat, když ručička váhy ukazovala o něco více než 90 kg, což s ohledem na moji výšku znamenalo, že břicho a znalosti ukryté vevnitř již notně přesahují rámec mých kalhot, obleků a košilí. Nastal čas změny!
Patrik Banga
Zemřela královna. Hudební „matka“ nás všech. Sbohem, Věro!
Těžko psát, když člověku zemře někdo, kdo je mu tak blízký, že první hodiny ani nemůže uvěřit, že se to stalo. O to víc, že před pár týdny stejně umřela moje vlastní máma, která byla ještě mladší než Věra Bílá. Královna Rom popu.
Patrik Banga
Bylo nás 32x méně, protože nás Romy tak nějak skoro vyvraždili… pane Okamuro
Tak jsem sledoval mimořádnou schůzi sněmovny a čekal, co se stane. Tedy upřímně řečeno, čekal jsem spíš na to, co se nestane. A také nestalo... nakonec se o odvolání pana Okamury ani nehlasovalo.
Patrik Banga
Jak jde čas na hřbitově...
Více či méně testovací blog, neb jsem zaznamenal hlasy některých blogerů, kterým nejdou vkládat obrázky. Neváhal jsem, vytáhl z disku několik fotek a zkusmo vyrobil fotoblog...svůj první. Po deseti letech.
Patrik Banga
Tak kdo tady lže, Romové nebo lidé z pizzerie?
Je to několik dnů, co za podivných okolností zemřel člověk v žatecké pizzerii. Jak asi už všichni vědí, uvnitř pizzerie došlo ke konfliktu, kdy měl sedmadvacetiletý Rom napadat návštěvnice pizzerie. Při pacifikování zemřel.
Patrik Banga
Ne, lidi v sedmadvaceti letech sami od sebe neumírají, milá policie...
Před třemi dny zemřel v Žatci člověk. Okolnosti jsou vlastně celkem nejasné. Podle jedné z verzí napadal v restauraci hosty a zasáhla proti němu tamní městská policie.
Patrik Banga
ČRO, osvoboďte Bajcúra! Aneb otevřený dopis Radě pro rozhlasové a televizní vysílání
Je to už devět měsíců, co vznikla ve studiu Českého rozhlasu hudební pohádka, která měla těm nejmenším posluchačům naznačit, jak složité je někdy býti Romem a že krást a podvádět se nemá, protože to vždycky skončí peklem.
Patrik Banga
Pražská taximafie půjde konečně k soudu. Podívejte se na video ze zatýkání
Mafie jako silné slovo? Možná. Ale zákrok policie přesně odpovídal tomu, jak taxikáři jednají se zákazníky a nejen s nimi. A zatčení taxikáři byli překvapeni, protože "jejich" člověk jim tentokrát nedal vědět. Chcete vidět víc?
předchozí | 1 2 3 4 5 6 7 | další |
- Počet článků 140
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 6189x