O mé poslední cestě vlakem
Na nádraží jsem si koupil lístek do Slaného a s kufříčkem v ruce jsem se vydal na peron, odkud měl vlak zanedlouho vyjet. Kabát mi neustále předával přes ruku, pořád jsem se musel ohýbat, ještě že je teplo, nemusel jsem ho mít na sobě.
Nehledal jsem dlouho, viděl jsem ho na první pohled. Krásný, moderní vlak, musel to být on. Taky aby ne, devadesát korun za jeden lístek, kdo to kdy viděl? Taková palba.. alespoň že ten vlak je moderní. Obcházel jsem ho kolem dokola, nemohl jsem se vynadívat, no jo, kdysi jsem jezdíval do Černošic takový starým oprýskaným vlakem, ale lístek stál zase jenom dvanáct korun. Pendolíno, čtu na kartičce, umístěné na boku vlaku.
No nic, nastoupil jsem a uvelebil jsem se do pohodlné sedačky. Netrvalo dlouho a vlak se trhaně rozjel, lidí už celkem hodně, tak už se mi ten vlak nezdál tak pohodlný, jako když byl poloprázdný, zato však jel celkem svižně, akorát na druhou stranu, než jsem chtěl jet původně já. Asi objížďka, řekl jsem si, protože jsem si po cestě na nádraží všiml, že opodál staví nový most, či co.
Vlak jel asi 45 minut, ale na dráhu, která by vedla mým směrem nenajel, pořád si to hnal úplně na druhý konec od Prahy. Už jsem si nemyslel, že je to objížďka, začal jsem být přesvědčený o tom, že strojvedoucí si prostě popletl kolej a nevšiml si toho.
Měl by ho někdo upozornit, říkal jsem si, zbytečně si najede takových kilometrů. Netrvalo dlouho a na druhém konci vagonu se objevil chlápek ve slušivé uniformě, který kontroloval lístky, na první pohled RASISTA. Byl jsem připravený na to nejhorší. Mám slušné oblečení, říkal jsem si, snad mi dá pokoj. Nedal. Po chvíli přišel ke mně a požádal mne o lístek. Nutno říct, že mně už tak zdvořile neoslovil a vůbec se na mně tak nějak rasisticky koukal. Dal jsem mu lístek, za který jsem zaplatil nehoráznou sumu peněz u pokladny na nádraží, celých devadesát korun. Chvíli ne mně koukal a potom se mne zeptal, jestli si z něj nedělám srandu. Pravda, taky se mi zdál ten lístek předražený, tak jsem začal nahlas spílat pokladní na nádraží, že mne okradla, použil jsem dokonce termín svině zlodějská.
Rasistický průvodčí po mně najednou začal žádat lístek někam do Ostravy, navíc s příplatkem za první třídu či co, dalším příplatkem za tento druh vlaku. Koukal jsem na něj jako zjara a darmo mu vysvětloval, že jedu do Slaného, že jenom čekám, až se vlak vrátí na správnou trať, protože strojvůdce je lempl, který si popletl koleje. Začal po mne chtít peníze. Už ani nevím za co všechno, ale nakonec po mně chtěl asi 1500,- Kč i nějakou pokutou, nebo co. Když vytasil takovou cifru, šly na mne mdloby, svině zlodějská, rasistická. Když už hádka trvala asi půl hodiny a koukalo se na nás celé osazenstvo vagonu, kapituloval jsem. Dal jsem mu všechny peníze co jsem měl u sebe, což dělalo asi tisíc korun a do zástavy jsem mu dal třicet pět vajíček co jsem vezl v kufříku domů, a šalinkartu. Vzal jsem si od něj adresu, s tím že mu zbytek peněz určitě pošlu. Na druhou stranu jsem mu stihl ukrást píšťalu, co měl na krku, tak to zas taková škoda nebyla, později na něj poštvu Motejla.
Takových peněz za to, že si strojvedoucí popletl kolej, to svět neviděl. Při nejbližší příležitosti jsem si to s ním chtěl vysvětlit. Příležitost jsem dostal asi po dalších čtyřech hodinách, to vlak zastavil dalším nádraží. Pořádně vytočený, unavený a bez peněz, které jsem dohromady utratil za dva lístky jsem se vydal na začátek vlaku, kde jsem doufal že najdu strojvedoucího, kterému pod tíhnou mnou zaplacených peněz nezbude nic jiného, než mne odvézt tam, kam jsem si původně koupil lístek, tedy do Slaného. Našel jsem člověka co kouřil před kabinou. Začal jsem mu vysvětlovat co se mi stalo a jak mne strašně okradli, trval jsem na tom, aby mne odvezli zpět tam, kam jsem vlastně chtěl. Začal mi tvrdit, že vlak pomalu řídí jenom automaty a že to nemůže otočit, že musí dojet na konec trasy a že zpět jede vlak asi za deset hodin, akorát že si budu muset koupit další lístek.
Z toho už se mi udělalo špatně, další lístek? Neměl jsem peníze, hned jsem to chlápkovi říkal, doufal jsem, že změní názor. Nezměnil... otočil se, nastoupil do vlaku a vlak se zanedlouho rozjel. Zůstal jsem stát na peroně. Okradený, bez peněz, bez lístku, bez vajíček. Zbyl mi jen kufřík a kabát přes ruce.
Vydal jsem se na stopa. Ještě na nádraží jsem vypadal jako slušný člověk, po několika kilometrech chůze po krajnici s kufříkem v ruce jsem vypadal jako bezdomovec. Nikdo mi nechtěl zastavit, ani nevím jestli za to mohl fakt, že jeli moc rychle, nebo moje špinavé oblečení, které se zašpinilo vlastně hned, jakmile začalo pršet a každé auto na mne chrstlo vlnu špinavé vody.
Po několika hodinách mi zastavil bílý žigulík, jedoucí směrem na Prahu. Vecpal jsem se mezi čtyři ženské a dvě děti, sedící na zadních sedačkách, na klíně přenosnou televizi. Sice mne co chvíli očuchával pes, aby mi později usnul s čumákem na klíně, díky čemuž jsem byl špinavý už i pod kabátem, ale jel jsem. Po třech dnech jsem dorazil domů, posledních třicet kilometrů jsem musel dojít pěšky, protože i když přestalo pršet, nechtěl mi nikdo z rasistických řidičů zastavit.
Po této zkušenosti a třech týdnech léčení chřipky říkám, UŽ NIKDY NEPOJEDU NIKAM VLAKEM!!!
PS: (Pokud jste se ve fiktivním příběhu poznali, jde o podobnost čistě náhodnou)
Patrik Banga
Jak mě zneužil brněnský motorkář
Znáte tu situaci, kdy si přejete být současně na dvou místech najednou a ono to nejde? Mě se to povedlo. Ležel jsem doma s Covidem a přesto jsem páchal přestupky v Brně. Jak je to možné? Čtěte dál, může se to stát i vám!
Patrik Banga
Jak jsem se stal coviďákem: Covid má i „výhody“!
Z jistého úhlu pohledu má Covid (fakt jen pro někoho) jednu nespornou výhodu. Člověk po něm nemá chuť jíst. (Ne) dobrovolně jsem se vrátil k jogurtům a polévkám. Cokoliv ostatního se stalo nemyslitelným.
Patrik Banga
Jak jsem se stal coviďákem
Covidu-19 se mi rok dařilo úspěšně vyhýbat. Za cenu drastických omezení jakýkoliv kontaktů a více než roční karantény doma, procházek po večerech a maximálního používání dezinfekce, roušek a později respirátorů. Jenže jednoho dne.
Patrik Banga
Jak přežít dietu: Drogy jsou prostě všude
Uvažuju nad koupí pásky přes oči. Ne přes jedno oko, ale rovnou přes obě. Abych totiž nebyl pokoušen, musel bych být slepý. A taky hluchý. Asi si koupím špunty do uší a budu je nosit do práce.
Patrik Banga
Jak přežít dietu: Jsem dietní Maradona
Nevydržel jsem to. Chtěl jsem prostě vidět, jak to pokračuje ve skutečnosti. Neodolal jsem a vstoupil do jámy lvové. Na váhu. Co jsem viděl, mě rozesmálo. Po necelých osmi dnech diety je sedm kilo pryč! Škoda, že většina je voda.
Patrik Banga
Jak přežít dietu: Když člověk přemýšlí nad léčebnou v Bohnicích
První výsledky jsou tu! A ano, hubnu. Viditelně. Probudil jsem se s tím, že se musím najíst. Posledních 19 let jsem nesnídal vůbec, poslední měsíce občas vajíčka v bufetu u Mafry, ale o pravidelnosti nemůže absolutně být řeč.
Patrik Banga
Jak přežít dietu: Totálně jsem se přejedl
Už skoro nemám co psát. Dny jsou pořád stejné. Jogurt, tvaroh, tuňák, kuřecí, krůtí a občas telecí maso. Tělo si prakticky zvyklo, už nemám takovou chuť na sladké kafe.
Patrik Banga
Jak přežít dietu: I Ježíšek je na tom líp než já!
Spal jsem neuvěřitelných deset a půl hodiny. To se mi fakt nestalo roky. Nevím, jestli to udělaly ty čtyři kilometry pěšky, nebo hlad. Každopádně jsem se nevzbudil tak unavený jako obvykle.
Patrik Banga
Jak přežít dietu: Už chápu proč důchodci chodí po slevách
Večer jsem před spaním spočítal, kolik taková dieta vlastně stojí, a zjistil, že to je celkem mazec. Telecí maso, bio kuřecí, tuňák a vlastně i ta vejce, to je fakt poměrně drahá sranda.
Patrik Banga
Jak přežít dietu: Americký bezdomovec v Praze měl hlad, já zase chuť.
Probuzení z kategorie strašných. V noci se projevil zdravotní problém a chtěl okamžitý zásah chirurga. Moc jsem toho nenaspal, skoro nic. Ráno kafe s nízkotučným mlékem (nadávat už nebudu, pořád se to nedá pít) a tuňákový salát.
Patrik Banga
Jak přežít dietu: Za "naloženinu" Vládi Kroupy bych zaplatil litr dýško!
Žádný tuňák se nekonal, bo jsem si spletl dny. Místo tuňáka byl nízkotučný jogurt s otrubami. Už ani nenadávám, celá rodina už ví, že nízkotučný jogurt je hnus. Vědí to i sousedky, pošťák, řidič svozu popelnic a toulající se psi.
Patrik Banga
Jak přežít dietu: Kukuřičné plátky chutnají jako bakelit. Trabant s tuňákem
Ráno už jsem věděl, co mě čeká, takže jsem ani tolik nenadával, že kafe nechutná jako kafe, ale jako kafe s čímsi, co vzdáleně připomíná mléko. Asi zkusím turka, vrátím se ke staré žižkovské klasice.
Patrik Banga
Jak přežít dietu: Začínám, cíl je šestnáct kilo dolu!
O redukci jsem začal uvažovat, když ručička váhy ukazovala o něco více než 90 kg, což s ohledem na moji výšku znamenalo, že břicho a znalosti ukryté vevnitř již notně přesahují rámec mých kalhot, obleků a košilí. Nastal čas změny!
Patrik Banga
Zemřela královna. Hudební „matka“ nás všech. Sbohem, Věro!
Těžko psát, když člověku zemře někdo, kdo je mu tak blízký, že první hodiny ani nemůže uvěřit, že se to stalo. O to víc, že před pár týdny stejně umřela moje vlastní máma, která byla ještě mladší než Věra Bílá. Královna Rom popu.
Patrik Banga
Bylo nás 32x méně, protože nás Romy tak nějak skoro vyvraždili… pane Okamuro
Tak jsem sledoval mimořádnou schůzi sněmovny a čekal, co se stane. Tedy upřímně řečeno, čekal jsem spíš na to, co se nestane. A také nestalo... nakonec se o odvolání pana Okamury ani nehlasovalo.
Patrik Banga
Jak jde čas na hřbitově...
Více či méně testovací blog, neb jsem zaznamenal hlasy některých blogerů, kterým nejdou vkládat obrázky. Neváhal jsem, vytáhl z disku několik fotek a zkusmo vyrobil fotoblog...svůj první. Po deseti letech.
Patrik Banga
Tak kdo tady lže, Romové nebo lidé z pizzerie?
Je to několik dnů, co za podivných okolností zemřel člověk v žatecké pizzerii. Jak asi už všichni vědí, uvnitř pizzerie došlo ke konfliktu, kdy měl sedmadvacetiletý Rom napadat návštěvnice pizzerie. Při pacifikování zemřel.
Patrik Banga
Ne, lidi v sedmadvaceti letech sami od sebe neumírají, milá policie...
Před třemi dny zemřel v Žatci člověk. Okolnosti jsou vlastně celkem nejasné. Podle jedné z verzí napadal v restauraci hosty a zasáhla proti němu tamní městská policie.
Patrik Banga
ČRO, osvoboďte Bajcúra! Aneb otevřený dopis Radě pro rozhlasové a televizní vysílání
Je to už devět měsíců, co vznikla ve studiu Českého rozhlasu hudební pohádka, která měla těm nejmenším posluchačům naznačit, jak složité je někdy býti Romem a že krást a podvádět se nemá, protože to vždycky skončí peklem.
Patrik Banga
Pražská taximafie půjde konečně k soudu. Podívejte se na video ze zatýkání
Mafie jako silné slovo? Možná. Ale zákrok policie přesně odpovídal tomu, jak taxikáři jednají se zákazníky a nejen s nimi. A zatčení taxikáři byli překvapeni, protože "jejich" člověk jim tentokrát nedal vědět. Chcete vidět víc?
předchozí | 1 2 3 4 5 6 7 | další |
- Počet článků 140
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 6189x