Když jsem byl malý, chtěl jsem být muzikantem, stejně jako můj otec, děd, jeho otec a celá naše famílie. Chtěl jsem hrát na saxofon nebo klarinet, později klavír, kytaru, kontrabas, bicí jako strejda Jonko a nakonec elektrickou kytaru jako Petr Janda. Ten sice z rodiny není, ale hraje taky dobře. Když si táta koupil první škodu 100 MB De Luxe, chtěl jsem být závodníkem. Taky kosmonautem, popelářem, doktorem, hercem jako Radek Dubanský a nakonec ještěrkářem. Dostal jsem také, co se ještěrky týče, tu nejlepší školu.
Přišlo mi to tak nějak přirozené, všichni okolo mne něco dělali. Chodili do práce. Když jsem začal v prvním ročníku dojíždět do školy, přišlo mi normální vstávat s matkou každý den ve 04:30. Máma taky dojížděla, do fabriky ČKD. Musela.
Dnešní děti chtějí jinou kariéru. Chtějí pobírat dávky. Jako jejich rodiče, moji vrstevníci. Slavně k tomu došel ve svém průzkumu Člověk v tísni. Křiklavé titulky říkají vše, „Romům se nechce makat“. Jejich děti taky nebudou makat a děti jejich dětí, taky nebudou makat. Respondenti jsou obyvatelé ubytoven, lidé zcela závislí na sociálním systému.
Realita? Možná ano (někde), velmi smutná.
Přemýšlím nad tím, co by se kolem mne dělo, kdybych vyrostl na ubytovně. Sám jsem jich několik navštívil a dodnes mám před očima děti, které žijí v nejnuznějších podmínkách, které si jen čtenář umí představit. Pár metrů čtverečních, hodně lidí. Hygiena v mínusu. Chtěl bych žít jinak?
Chudoba byla největším důvodem a motivací k tomu, abych fungoval v dnešní společnosti jinak. A chudoba k tomu vedla i mé sourozence. I tehdejší chudoba však byla malým luxusem proti tomu, jak žijí děti v dnešní době. Dodnes vyprávím dětem, jak jsem spolužákům záviděl palandy v pokojích a pořádnou svačinu, nemluvě o oblečení. Děti z ubytoven, takové kraviny neřeší. Co jsou palandy proti tomu, že nemají co na sebe, o tom že nemají často co jíst, ani nemluvím. Myslím, že bych to nazval vyšším levelem chudoby.
No jo, já ale vyrostl v době, kdy kolem mne všichni museli pracovat. Já musel chodit do školky, kterou jsem neměl rád, později do školy, do družiny, kde jsem celé dny cvičil hru na klavír a tu jsem celkem rád měl. Doma mezi tím nikdo nebyl, chodilo se do práce. Přišlo mi normální, že to tak je. Téměř všude to tak bylo. Nikdo nestál frontu na dávky. Ono.. podle mne snad ani žádné dávky nebyly.
Dnešní děti vidí jinou realitu. Otec ani matka práci nemají, sourozenci nechodí do školek. Když podobnou situaci vidí celý svůj krátký život, chtějí přirozeně být jako jejich rodiče. A ti berou dávky. Často proto, že se jim nechce makat. Často proto, že sociální systém je štědřejší, než soukromý podnikatel, zaměstnavatel. Většinou ale proto, že práci nemají šanci dostat, není a pokud je, není pro Roma.
Je to problém severočeských měst ale třeba i Ostravy. Kde nic není, tam ani smrt nebere. Rodiče často nemají jinou možnost, než pobírat dávky. Realita je ale taková, že většinu z peněz, které rodina dostane, lidé vůbec nevidí. Matné jsou představy obyvatelstva, které má dojem, že početná romská rodina dostane desítky tisíc v hotovosti a všechno prohrají na automatech a utopí v chlastu.
Realita je taková, že drtivou většinu peněz spolkne pro mne zcela nepochopitelně vysoký nájem v ubytovnách a co zbude, dostane rodina na jídlo. Většinou je to tak málo, že lidé prostě nemají co do úst. A světe div se, majitelem ubytoven je často město samo, případně soukromý podnikatel. Ten je na tom vlastně nejlépe, vydělává velmi slušné peníze.
To celé je pro někoho velmi výhodně nastavený systém, který umožňuje vydělávat na nejchudších lidech, nezávisle na jejich původu. Vězte, že na ubytovně jsou na tom všichni stejně, Rom Nerom.
Děti, které popisuje Člověk v tísni, jsou oběťmi systému. Oběťmi doby. Když v nich od mala pěstujeme pocit, že žít na okraji je normální, vychováváme si další generaci, která bude žít jako jejich rodiče. Myslím, že tomu by se měl Člověk v tísni a další organizace věnovat nejvíce.
