Tak už tam šel další muzikant….

Pocházím z hudebně založené rodiny. Jako malé děti jsme neměli doma moc hraček, protože nás bylo moc a tak naše jediná „pořádná“ hračka byl klavír a gramofon, no tedy gramofon…. Vlastně jenom šasi, položené v polystyrenu, zesilovač (tedy vlastně kotoučák) a bedny. A tak jsme s bratry celé dny vyhrávali na klavír, nebo poslouchali LP desky, ukradené otci, když byl v práci. Zatímco jiní prvňáci koukali na čertíka Bertíka a vyšilovali s Dádou, jel u nás koncert pro Bangladéš, Jesus christ, Beatles. Táta hrál na klavír, my jsme zpívali… pokud u nás byla nějaká oslava, tak hrála na klavír celá rodina, strýcové, děda hrával na saxofon… no a někdy v té době jsem si občas na gramofonu zahrál Nářek převozníka, nebo Láska prý je… s Dvorským.

V té době jsem si myslel, že to jsou strašné kraviny, stejně jako jsem se vysmíval Gottovi a všem tehdejším muzikantům, obzvlášť jsem nemohl slyšet Michala Davida.

Čím jsem však byl starší, čím více jsem hrál, tím více jsem chápal, že právě oni byli a jsou muzikanti. Lidi jako Svoboda, Gott, Černoch, Janda (Petr i Dalibor), i ten Michal David se mi najednou nezdáli jako otrapové. Zvlášť když se z celé muziky stal jenom byznys.

Kapely se střídají jako houby po dešti, záleží na tom, na jakou kapelu zrovna narazí jaký producent. Vrchol jsou kapely  jako Lunetic nebo HaHa..,totální antitalenti, nemající nic společného s muzikou, chvála bohu že už nehrají. Nic proti současné muzice, vlastně i moje vlastní dvojče je součástí toho kolosu, ale je to pořád jenom byznys.  Tehdejší muzikanti si to museli vydřít, museli makat… potom měli teprve vystaráno. Dneska stačí natočit jeden song, mít dobrou produkci, videoklip a někoho kdo jej protlačí na Novu a je vystaráno. Produkce se napakuje, muzikanti dostanou něco málo, chvíli se podpisují fanouškům a potom? Tradá…. Pokud se neudělá další HIT, tak jdou do kytek. Potom čas od času zahrají někde na akci, ukážou se v televizi ale pokud ani to nezabere, tak je po všem…. Dopadnou jako Lunetic, Chaozz a všichni ostatní, co jim to chvíli klapalo. Byly to občas dobré kapely, ale dojely na to, že už se nenosily. Asi je to normální, asi jsem vůl, co se nad tím zastavuje, ale to nemění nic na tom, že je mi z toho špatně. Pamatuju se doby, kdy jsme s kapelou vyjeli někam na akci, kde jsme hráli za pár šupů, žádné nervy.. pohoda, legrace. Potom se pamatuji, jak jsme hráli na velké akci, kde jsme hráli za víc šupů…. Tam už taková pohoda nebyla.  Vlastně jsem občas docela rád, že teďka hraji tak maximálně dětem v pokoji… no ono, jazzové podání rolniček není vůbec špatný a pecky jako skákal pes, okolo Frýdku a má oblíbená travička zelená… to nemá chybu.

Trošku jsem utekl. Chtěl jsem vlastně říct, že na rozdíl od části muzikantů, kteří „frčí“ posledních pár let, si museli lidé jako byl právě Karel Černoch, postavení vydřít. Ale také na rozdíl od nich si pozici drželi… taky proto, že tolik muzikantů co se prosadili prostě nebylo. Proto měli jistotu, že si zahrají všude, kde bude něco většího. A je mi celkem jasné, že mi budou lidé oponovat, že to bylo režimem a podobně. Když je slyším hrát, tak mám pocit, že hrají. Když jsem slyšel Lunetic,  tak jsem málem rozmlátil ovladač od televize. Prostě jsme přišli o dalšího muzikanta a je mi to moc líto.