O nevyzpytatelnosti lidských osudů

Když jsem byl prvňák, potkal jsem ve škole budoucího kamaráda Luďka. Chlapec to drobný, vysmátý a dobrovolně mi pomáhající ve věcech, které tehdy ještě prvňáci dělali… místo klábosení o hrách a pořadech v televizi jsme hráli fotbal s čímkoliv o přestávkách a když nás nenutili chodit do kolečka se svačinou jako ovce, tak jsme házeli po holkách mokrou houbou, případně dávali tu samou houbu třídní učitelce na židli. Většinou to skončilo tím, že nás učitelka vyhodila oba dva na chodbu, odkud nás raději zase rychle stáhla, protože jsme rušili ostatní třídy.

Později jsme byly vyhazování za další věci, psaní dopisů, taháků, flusání z varzatelky…. až jednoho dne narazila učitelka na lísteček, který jsme si poslali po dalších spolužácích a kde jsme jí nevybíravě nazvali manželkou býka. Tehdy byla jiná doba a nefungovaly lidská práva…. A tak jsme normálně dostali, tak jak to bývalo zvykem, pár facek. Dobře nám tak.

V pubertě jsme s Luďkem kouřili první cigarety, abychom pak zelení doma tvrdili, že nám nic není…. Později jsme ochutnali prvního Beefeatera, což jsme ale už nikde utajit nedokázali. Matka mne doma ztřískala jako psa, Luďka napomenula paní, která k nim domů chodila uklízet a Luďkovi se ségrou suplovala mámu, která dodržovala předsevzetí, které napsala všude po jejich paláci… tedy po bytě, který ale jako palác vypadal. „Vydělat první milion“ stálo tam… a jak řekla, tak i udělala. Vždycky jsme proti nim vypadali jako totální socky. Vše co jsem kdy toužil mít, bylo ladně poházeno v pokoji… technické novinky, tehdy dokonalá konzole Mega CD, pro naši rodinu zcela nedostupná hloupost jako palanda… kterou jsem viděl leda v krámu, nebo na obrázku.

Zatímco matka vydělávala, otec v nedohlednu neb po rozvodu asi neměl zrovna náladu bydlet ve společném bytě. S Luďkem to začalo jít z kopce. Nemusel v podstatě nic řešit, vždycky měl jistotu toho, že „od matky přiteče“. A tak se jednou za čas chlastalo, jiný čas mejdan v bytě, později ve starším věku mejdany s ženskýma.

V tu dobu jsme se odstěhovali a přestal jsem mít přehled, Luďka jsem neviděl více než deset let. Slyšel jsem cosi o tom, že bral drogy ve velkém.

Včera jsem se podíval do administrace soukromého webu a našel jsem tam vzkaz od Luďka. Odepsal jsem a za pár minut mi přišlo číslo telefonu. Zavolal jsem a poslouchal jeho příběh. Nedalo se jinak, vzal jsem kameru, manželku a vyrazil za ním do Prahy.

Navigace mne dovedla na adresu, kterou mi udal, dům jsem však nenašel. Projel jsem ulicí ještě několikrát, než Petra zahlédla malou boudu, která snad kdysi mohl připomínat dílnu, v dnešní době ale maximálně sídlo bezdomovce. Zastavil jsem, zapískal….. a Petra se trefila.

To co z přístěnku vylezlo, připomínalo Luďka jen vzdáleně. Když ale promluvil, poznal jsem ho. Naložil jsem ho a odvezl do nejbližší hospody, koupil mu pivko a poslouchal. Po několika minutách jsem litoval, že si nemůžu dát panáka. Svojí kariéru začal v osmnácti…. Užívání, později vaření perníku z něj udělalo to, co z něj je. Špinavé ruce bezdomovce doprovázely činnost úst bez mnoha zubů a jen potvrzovaly to, co mi právě říkal. Drogy, ženská, dítě… násilí, ženská zbitá, vyhazov, zase drogy…. Bydlení ve škodě 1203, ztráta paměti, později její nalézání, drogy…. A nakonec pobyt v přístěnku dnes již neexistujícího domu.

Příběhů jako je ten jeho, jsem slýchával desítky. Ostatně bylo to moje povolání. Marně jsem přemýšlel, kde se stala chyba. Sám mi vlastně říkal, že jeho startovací pozice byla o kilometr dále, než ta moje. Přemýšlel jsem nad tím, jak je vlastně osud pomíjivý. Když jsme ve škole dělali totožné průšvihy, vyhrožovali mi zvláštní školou…. Jeho dali na gympl. Když mi občas věnoval něco, co už chtěl vyhodit, bývaly to obyčejně věci, o kterých jsem si mohl nechat zdát. Dnes přemýšlím nad tím, že mu věnuji pár věcí z naší domácnosti, které už nepotřebujeme, protože akorát zabírají místo.

Prostě rapidní změna.  Sedím naproti němu, kupuji mu pivo a vypadám přesně tak, jako vypadal on před čtrnácti lety. Jsem v podstatě zajištěný a vedu normální život… zatím co on bydlí v boudě.

Přesto mne dokázal něčím překvapit. Nabídl jsem mu jídlo, odmítl…. Nabídl jsem mu cigarety, odmítl…. A když jsem mu nabídl peníze, aby si mohl později něco koupit, málem mi vynadal. Ten největší dárek pro něj byl, že jsem se na něj přijel podívat.

Překvapily mne i další věci…. Ale to už je skutečně na dlouho. Jeho znalost prostředí, zákonů, relativně rozumné uvažování. Celkem dobrý vztah se sestrou a přístup k jeho otci…

Když jsem odjížděl, připadal jsem si jako podrazák…. Že jsem ho tam nechal. Je to ale jeho volba, nalajnované to všichni máme tak, jaké si to uděláme. Někdo se živí prací, jiný zase tím, že probírá popelnice. Přesto mi však kontakt něco dal… až budou moje děti v pubertě, nebudu se snažit vydělat první milion, ale budu stejný táta, jako jsem teď. Asi bych totiž neměl na to, abych sledoval dobrovolnou sebevraždu svého vlastního dítěte. Ten jeho mu prostě řekl….. „jestli to povedeš takhle… tak umřeš chlapče“ a měl pravdu.